Dnešní závod byl téměř opakem včerejšího. Startovali jsme mezi prvními, každou chvilku jsme bloudili a nemohli najít správnou cestu a spíše ostatní ukazovali cestu nám, než my jim. Do cíle jsme přijeli dokonce včas. Nakonec jsme skončili na pěkném dvacátém místě kousek před Kačkou s Honzou a o fous hůře než Janina s Martinem.
FotoalbumV orientačních závodech se nestartuje najednou, ale intervalově, tentokrát to bylo po dvou minutách. S Klárou jsme startovali až téměř poslední a tak zatímco již ostatní při raním povídání o závodě byli oblečeni do závodních kompletů a již se rozcvičovali na závod, my jsme stále ještě neměli ani pořádně připravené sportovní náčiní.
Start tohoto závodu vypadá také zajímavě. Dostanete totiž povel ke startu, a pěkně zvostra dupnete do pedálů. Pak ale musíte zase rychle zastavit. Dostanete totiž bodové ohodnocení jednotlivých kontrol. Až nyní se začíná vymýšlet trasa, kudy pojedete. Čas, který se zde ztratí, se může i několika násobně vrátit.
My jsme však měli trasu naplánovanou již dopředu a jen jsme zkontrolovali, zda to není extra nevýhodné. Naším cílem také bylo jet co nejvíce mimo silnice, i když to pak bylo trochu delší.
Časem jsme dojeli další skupiny a nebo ony dojely nás. V takovém případě je velmi těžké nějakou dvojici setřást, obzvláště pokud mají trasu naplánovanou stejně. Kontrolování správné cesty zdržuje a tak rychlejší dvojice vlastně ukazuje cestu ostatním.
To se dost projevilo u jedné kontroly, kde jsme již úplně nevěděli, zda jedeme správně, ale pak jsme zahlédli jeden cyklistický pár a tak jsme se vydali stejným směrem. Na této kontrole nás dojela Janina s Martinem, kteří sice startovali o chvilku před námi, ale na chvilku sešli ze správné cesty. Přesněji si spletli kopec a na vrchol se snažili dostat i přesto, že tam žádná cesta nevedla.
Od této chvíle jsme jeli s Janinou a Martinem pěknou řádku kilometrů. Chvíli ukazovali cestu oni nám, chvíli zase my jim. Na jedné kontrole jsme dokonce síly raději spojili. Takle to šlo až do chvíle než jsme si dali svačinu.
I přes potíže na jedné kontrole, která měla být na mítince a my hledali na jiné, jsme měli závod skvěle rozjetý. Pak však těsně před cílem přišla katastrofa. Slepě jsme se drželi turistické značky, která nás měla dovést až do cíle. Její trasa však úplně nesouhlasila s tím, co jsme měli v mapě. Zdálo se nám, že už jedeme nějak moc dlouhou, ale stále jsme jeli. Nakonec zelená zmizela úplně a asi po 20 minutách jsme se objevili v nějaké vesnici, která svým vzhledem tu cílovou rozhodně nepřipomínala. Běhali jsme po vesnici sem a tam a hledali někoho, kdo by nám mohl pomoci. Také nás zachvátil hysterický smích, protože jsme absolutně netušili, kde jsme a v cíli jsme měli být do 15 minut. Situaci nezlepšil ani chlapík, který nám vyjasnil základní otázku naší pozice v mapě a poradil nám, abychom jeli po silnici, což bylo dobrých 15 kilometrů do cíle.
My jsme však nedali na jeho slova, otočili jsme se a jeli jsme stejnou cestou zpět. Také jsme zkusili využít mého instinktu. Cesta se však stále zužovala, až téměř zmizela. Jediné co mě uklidňovalo, byly dvě čerstvé cyklistické stopy před námi.
Do cíle jsme dojeli s 11 minutovým zpožděním, za což nás čekala pěkně nepříjemná penalizace. Také jsme bohužel nestihli objet bonusové kontroly u cíle, jako je šlapací kolo a střílení. Tato zajížďka nás stála pěkný balík bodů a také hodně sil. Já jsem v cíli padl v křečích z kola a další dvě hodiny jsem pokojně spal v posteli. Fotoalbum
Nechal jsem se sestrou uvrtat do orientačního závodu na kolech dvojic. Je to obdoba orientačního běhu, jen se jezdí na kole a většinu času to vede po cestách. Také se tu musí projet kontrolními body a ten, kdo jich nakonec nasbírá nejvíce, tak vyhraje. Závod se jel na dvě etapy, takže pokažený závod první den, ještě neznamenal úplně prohru.
Hned večer když jsem vyzvedával Kláru, jsem zjistil, že ty super Thule nosiče nepasují na moji zahrádku a tak, jsme vše museli naskládat dovnitř do Felície. S trochou snahy se to povedlo, ale moc místa navíc tam rozhodně nebylo.
Místo účasti, tábor Vrbno, jsme našli bez jediného problému, což bylo dobrou známkou orientačního smyslu a připravenosti na další den. Ostatní s hledáním také neměli žádný problém, jen přijeli později. Mezi nimi byl i Honza s Kačkou a Martin s Janinou. Martin dnes udělal státnice a tak dorazil již v rozvernější náladě.
Byl jsem pozván mým týmem Precisionem, abych jim vypomohl hrát v dnešní letní AVLce. Je to obdoba té zimní akorát, že se hraje venku na antuce a není rozdělena do lig ale pouze na několik skupin, kde se mísí různé kvality týmů. Na jednu stranu je to příjemné, že se ukáže, jak ty týmu na tom opravdu jsou, na druhou stranu ty lepší týmy musí některé zápasy hrát spíše z povinnosti.
Tak jsem asi udělal Felícii rekord. Protože naše současná lednička vůbec nevypínala, pořídili jsme si jinou, také starší, ale lepší. Tuto ledničku, která má na výšku více než dva metry jsme museli nějak přemístit. Možnosti byly dvě. První dát ledničku na střechu. To se mi ale kvůli hmotnosti nechtělo, navíc jsem neměl nic pořádného, čím bych měl ledničku zajistit proti pádu. Proto jsme ledničku šoupli dovnitř. Vyšlo to na centimetry. Spolu s ledničkou uvnitř jsme seděli i Martin a já.
Jízda z takovým nákladem nebyla vůbec příjemná. Neviděl jsem vůbec nic co se děje napravo a ani pořádně dozadu. Cestu jsme měli ale naplánovanou tak, abych se doprava dívat nepotřeboval. Bohužel to nešlo zařídit zcela, ale zvýšenou pozorností a předvídavostí se nám podařilo dostat lednici až domů bez jediného problému.
Slíbil jsem, že jakmile položím koberec, tak pozvu pár lidí na kafe na návštěvu. Důvodem, proč zrovna, když budu mít koberec je v tom, že má podlaha je dost lepivá a nedá se na ní příliš dobře existovat. Nějak se to ale sešlo, že v Praze byla i Janina a Martin, takže jsme se sešli v docela hojném počtu.
FotoalbumDneska jsme chtěli jet do Horšovského Týna, ale už ráno jsme přešli přes bludný kořen a brzy jsme začali bloudit. Navíc jedinou mapu jsme měli v GPS a té došly baterky. Problém jsme vyřešili částečně tím, že se nám podařilo nafotit jednu mapu na návsi nějaké vesnice. A však cesty asi nebyly příliš často využívány, či aktualizovány a tak jsme značku každou chvilku ztratily. Několikrát se nám stalo, že jsme se museli brodit vysokým mlázím, či jet vysokými kopřivami, kde slézat rozhodně nebyl dobrý nápad. Nejtěžší byl asi úsek po nějaké louce, kdy jsme jeli v cca 30 centimetrů vysoké trávě a jenom pohybovat se dopředu bylo dost náročné. Cestu domů jsme však našli, takže to nebylo tak špatné.
Večer jsme hráli šipky. I když ve výsledcích byly propastné rozdíly, ten co vedl, si nikdy nemohl být jistý, zda náhodou neskončí poslední. Jednu chvíli se mohlo zdát, že nejlepším hráčem s nejpevnější rukou je Kýčis. Trefit totiž jednu šipku do druhé, není nic lehkého. A však při pohledu na trefenou jedničku nám bylo jasné, že to asi nebude tak horké.Fotoalbum
FotoalbumA tak tu máme takové uvítání cyklosezony. Řepka kvetla jako o život a všude bylo hromadu žlutých lánů. My jsme vyrazili přes Kladrubský klášter do Stříbra. Všude také bylo hrozně bláta a cesta byla dost vyčerpávající. Proto jsme se Stříbře opět zastavili u Rybičků na pivo. Tentokrát měli výborné Májové. Bylo to první tmavé pivo, které mi fakt chutnalo. Jak jsme byli unavení a hladoví, pěkně lezlo do hlavy a vůbec se nám nechtělo jet domů. Obzvláště když jsme věděli, že to je ještě dobrých třicet kilometrů.
Na chatě Martin vytáhl úžasnou přenosnou sprchu. Jednalo se o neuvěřitelný vynález, kdy se do hrnce nalila voda a z něj vedla hadička zakončená sprchovátkem. V hrnci byla pumpa a tak bylo zapotřebí ke sprchování dvou lidí – jeden se sprchoval a druhý pumpoval. Největší vychytávkou byla elektrická topná spirála, která vodu ohřívala. Ohřívání šlo docela rychle a tak si každý dopřál příjemně teplé sprchy. No klobouk dolů za tuto důmyslnostFotoalbum
FotoalbumSled předchozích dnů byl hodně podobný. Ráno do práce, po práci do různých obchodů ve stylu IKEA. V deset večer návrat domů a v případě, že jsem něco koupil, tak pak to i poskládat dohromady. Celý minulý týden, jsme s Martinem sháněli i pokládali koberec. Také jsem v minulém týdnu koupil náhradu za ztracený foťák a tak vám přináším první fotky bytu. Fotoalbum
Tak dneska jsem našel nového spolubydlícího. Martina jsem znal již z Dánska a shodou okolností zrovna hledá práci v Praze a s tím hledá i bydlení. Takže jsem opravdu rád, že v bytě nebudu bydlet sám. Navíc Martin je fajn chlapík, tak by to mělo i klapat.
Dnešní závod byl téměř opakem včerejšího. Startovali jsme mezi prvními, každou chvilku jsme bloudili a nemohli najít správnou cestu a spíše ostatní ukazovali cestu nám, než my jim. Do cíle jsme přijeli dokonce včas. Nakonec jsme skončili na pěkném dvacátém místě kousek před Kačkou s Honzou a o fous hůře než Janina s Martinem.
FotoalbumV orientačních závodech se nestartuje najednou, ale intervalově, tentokrát to bylo po dvou minutách. S Klárou jsme startovali až téměř poslední a tak zatímco již ostatní při raním povídání o závodě byli oblečeni do závodních kompletů a již se rozcvičovali na závod, my jsme stále ještě neměli ani pořádně připravené sportovní náčiní.
Časem jsme dojeli další skupiny a nebo ony dojely nás. V takovém případě je velmi těžké nějakou dvojici setřást, obzvláště pokud mají trasu naplánovanou stejně. Kontrolování správné cesty zdržuje a tak rychlejší dvojice vlastně ukazuje cestu ostatním.
Od této chvíle jsme jeli s Janinou a Martinem pěknou řádku kilometrů. Chvíli ukazovali cestu oni nám, chvíli zase my jim. Na jedné kontrole jsme dokonce síly raději spojili. Takle to šlo až do chvíle než jsme si dali svačinu.
kde jsme a v cíli jsme měli být do 15 minut. Situaci nezlepšil ani chlapík, který nám vyjasnil základní otázku naší pozice v mapě a poradil nám, abychom jeli po silnici, což bylo dobrých 15 kilometrů do cíle.
Nechal jsem se sestrou uvrtat do orientačního závodu na kolech dvojic. Je to obdoba orientačního běhu, jen se jezdí na kole a většinu času to vede po cestách. Také se tu musí projet kontrolními body a ten, kdo jich nakonec nasbírá nejvíce, tak vyhraje. Závod se jel na dvě etapy, takže pokažený závod první den, ještě neznamenal úplně prohru.
Problém jsme vyřešili částečně tím, že se nám podařilo nafotit jednu mapu na návsi nějaké vesnice. A však cesty asi nebyly příliš často využívány, či aktualizovány a tak jsme značku každou chvilku ztratily. Několikrát se nám stalo, že jsme se museli brodit vysokým mlázím, či jet vysokými kopřivami, kde slézat rozhodně nebyl dobrý nápad. Nejtěžší byl asi úsek po nějaké louce, kdy jsme jeli v cca 30 centimetrů vysoké trávě a jenom pohybovat se dopředu bylo dost náročné. Cestu domů jsme však našli, takže to nebylo tak špatné.
FotoalbumA tak tu máme takové uvítání cyklosezony. Řepka kvetla jako o život a všude bylo hromadu žlutých lánů. My jsme vyrazili přes Kladrubský klášter do Stříbra. Všude také bylo hrozně bláta a cesta byla dost vyčerpávající. Proto jsme se Stříbře opět zastavili u Rybičků na pivo. Tentokrát měli výborné Májové. Bylo to první tmavé pivo, které mi fakt chutnalo. Jak jsme byli unavení a hladoví, pěkně lezlo do hlavy a vůbec se nám nechtělo jet domů. Obzvláště když jsme věděli, že to je ještě dobrých třicet kilometrů.
November 2009January 2010
WIDGETIZE