Tuesday, December 7, 2010 12:00:00 PM
Fotoalbum - Hotel a jeho lidéPo více než měsíci přišel den našeho odletu zpět do rodné země. Místní letecké společnosti doporučují být na letišti dokonce tři hodiny před odletem, navíc recepční nás důrazně přesvědčoval, že cesta na letiště bude trvat 2-3 hodiny. A protože cesta na letiště trvala slabou hodinku, byli jsme nuceni na odlet čekat dlouhých pět hodin.
Měli jsme tedy čas si nechat v klidu kufry zabalit do plastové folie a prohlédnout si důkladně liduprázdnou halu s pár lavičkami a jednou kavárnou. Ven jsme již nemohli. U dveří, který sloužily pouze jako vchod stáli chlapíci se samopaly a dovnitř pouštěli jen lidi s platnou letenkou. Jiný východ tu nebyl.
Opět jsme na imigračním úředníkům museli vyplnit formulář, jak dlouho jsme v Indii byli, co jsme tu dělali, kde přesně jsme bydleli včetně telefonního čísla na recepci. Pokud něco bylo vyplněno nedostatečně, hned se na to nedůvěřivě vyptávali.
I při hladkém průchodu rámem nás pečlivě prohlédl pracovník ochranky jako nějakého zločince. Musíte roztáhnout ruce nohy a celého vás vošmaká, zda někde nemáte nějakou zbraň. Také se mu vůbec nelíbilo, že nemám letenku v ruce ale v příručním zavazadle, které jelo asi jeden metr ode mě. Musel jsem ji okamžitě vyhledat, což se zase nelíbilo těm, co kontrolují příruční zavazadla. Pak mi na letenku dali razítko, že jsem prošel kontrolou.
Pak už, jsme mezi obchůdky bezcelní zóny čekali asi dvě hodiny na náš let. V mezidobí jsem si dal za své poslední peníze jednu menší pizzu. V letadle při roznášení snídaně jsme opět měli na výběr ze tří jídel. Já si vybral nějakou placku, ale tu už prý neměli, tak jsem požádal o cokoliv jiného bez kari. Paní se na mě divně podívala a asi se mnou i soucítila. Někam odběhla a donesla mnou požadovanou placku.
Cestou do Dubaje nás dostihl i východ slunce. Úžasná podívaná, škoda že kluci byli dost unavení a moc z toho neviděli, dokonce zvládli zaspat turbulence i celé přistání.
V Dubaji jsme tentokrát měli výrazně více času i chuti procházet místní obchůdky. Sice jsme si nic nekoupili, ale obchůdky jsme prošli důkladně. Trochu marně jsem se snažil najít nějaké místo, odkud by byl hezký výhled na letiště a město s nejvyššími mrakodrapy na světě. Bohužel v hale nikde nebylo místo, které by mi dovolilo alespoň částečně se přiblížit k oknu. Škoda.
V prvním letu bylo pro nás radostí potkat Evropana, nyní již letadlo bylo plné Čechů. Některé jsem obdivoval, protože byli oblečeni do kraťasů a v ČR před pár dny byla sněhová vánice a třeskuté mrazy. Je fakt, že jsme měli trochu štěstí a dnes bylo kolem nuly.
Také se zdálo, že je hezky, protože jsme viděli, krásnou bílou krajinu protkanou černými silničkami. Proto jsme nevěřili kapitánovi, že je mlha. Ta ale opravdu přišla, těšně před přistáním. Zem se opět objevila až asi vteřinu před tím než jsme dosedli na přistávací plochu. Špička letadla se po mrazivě mokrém povrchu trochu svezla doprava, a tak jsme začali brzdit až později. Kapitán už pak na nic nečekal a ukázal nám, jak takové letadlo umí brzdit. Zjistili jsme, jak nás pásy umí v sedačkách udržet a to, co nebylo k něčemu přichycené, nekompromisně měnilo svou polohu třeba i o metry.
Při procházení kontrolami, mi přišla bezpečnostní opatření nějaká směšná, žádné kulomety, žádní vojáci, pouze pár úředníků, u kterých se ve shlucích vcelku dobrovolně zastavovali lidé a ukazovali jim své doklady.
Když jsem se konečně dopravil do bytu, na nic moc jsem nečekal. Vydal jsem si dát večeři do místní restaurace. Téměř s abstinenčními příznaky jsem si dal vepřový řízek a půllitr Plzeňského piva. Pak už jsem se po více než 36 hodinách svalil do postele a spokojeně usnul.Fotoalbum - Hotel a jeho lidé
Sunday, December 5, 2010 12:00:00 PM
Fotoalbum
I poslední neděli jsme věnovali návštěvě centra Bangalore. Tentokrát jsme však odvážně využili autobusové dopravy. Překvapilo nás, že mají vyhrazená sedadla pro ženy. Sednout si tam sice můžete, ale pokud nějaká paní přijde, bez milosti vás vyhodí. Také nás zaskočilo chování autobusového průvodčí. Na jízdenku jsme neměli přesnou hotovost, tak jsme mu ty dvě rupie chtěli i nechat, ale on ne, že nám to musí vrátit. Vypadá to, že státní zaměstnanci se asi dost kontrolují na úplatky.
Aleš šel nakupovat ještě nějaké dárky pro rodinu, zatímco Zdeněk a já jsme se vydali směrem k centrálnímu autobusovému nádraží. Snad každou vteřinou tam přijíždí jeden autobus úplně napráskaný lidmi. Není proto divu, že na nádraží nebylo téměř k hnutí, co se lidí, tak ale i autobusů týče.
Z autobusáku jsme vyrazili na místní proslulé tržiště, kde prý jde vše sehnat velmi levně. Lidí tu bylo však tolik, že už se to nedalo nazývat ani štrúdlem, ale rovnou tlačenicí. Takže místo zkoumání, co za cetky tu prodávají, bylo naší snahou se neztratit.
Když už nás to vyplivlo, procházeli jsme město směrem k centru. Cestou jsme hned z počátku opět viděli tvrdou realitu Indie. U plotu ležel člověk, před sebou měl kapesník na drobné, celý se třáskl, klepal a nejevil příliš známky života. Navíc jeho kůže byla pokryta něčím jako plísní. Ačkoliv mi jej bylo líto, raději jsem se mu vyhnul obloukem.
Dále už to bylo ale veselejší, procházeli jsme kolem většího volného prostranství, kde místní mládež hrála ten jejich kriket (něco na způsob baseballu). Plácek nebyl veliký, ale dětí tu byly hromady. Sem tam jim uletěl míček do silnice, ale z toho si nikdo nic nedělal. Je jasné, jaký sport je tu nejoblíbenější.
Opět jsme prošli kolem parlamentu a soudu, kde Zdeněk ještě nebyl. Několika kilometrovou procházku jsme zakončili ve stejné hospůdce jako minulý týden.Fotoalbum
Saturday, December 4, 2010 12:00:00 PM
Fotoalbum
Na poslední víkend už jsme nechtěli plánovat žádnou dlouhou cestu, a proto jsme se chtěli nechat zavézt do nedalekého zoo. Slečna na recepci však byla zcela zděšená, když jsme objednávali taxi na safari. Ptala se, zda budeme potřebovat nějaké terénní auto nebo jak to myslíme, a nebylo vůbec jednoduché jí vysvětlit, že je to safari u zoo a že tam přesedneme na autobus.
U safari se opět projevila typická indická povaha. Při nastupování do autobusu nám řidiči zajistili ta nejlepší místa vpředu. Je fakt, že jsme měli jako obvykle vstupenky dražší, ale takový servis jsme nečekali.
Autobusy, kterými jsme jeli, nevzbuzovali zrovna pocit důvěry a bezpečí. Jejich technický stav byl naprosto žalostný. Některé vozy neměly světla, jiné nebrzdili nebo se museli roztlačovat a některé to kombinovali. To ale byly zcela určitě jen drobné nedostatky, které nemohly ohrozit bezpečnost posádky.
Hned jak jsme vyjeli, viděli jsme různé srnky, jeleny. Řidič zastavil a my jsme vytáhli aparáty a začali fotit. Řidič autobusu a jeho kolega však nelenili a téměř nám vytrhli foťáky z ruky a fotili za nás. A fotili a fotili. Mě to bylo trochu nepříjemné, protože si to raději všechno fotím sám, ale neměl jsem moc na výběr. Když jsme zvířátka měli nafocená téměř tisíckrát, tak nám foťáky vrátily a my jim na oplátku nabídli drobnou finanční odměnu. Jaké ale bylo překvapení, když peníze odmítli.
Pak jsme přijeli přes oddělovací klec do oddělení medvědů. Všichni medvědi tu vypadali dost zuboženě, skoro až postiženě. Líně se vyhřívali na silnici a řidič do nich bez milosti najížděl, aby se klidili pryč.
Následně jsme se zastavili u již lehce odrostlých lvíčat, přesto byla roztomilá, hrála si na kládě u vody, a snažili se na něco dosáhnout, ale zároveň měli neskutečnou obavu, aby do vody náhodou nespadli.
Na závěr jsme projížděli teritoriem tygrů. Dva bílí se evidentně poškrábali navzájem a třetí chodil jen tak nedůvěřivě kolem autobusu, ale oči měl smutné až až. Řidiči opět fotili za nás a průběžně se chlubili, jaké krásné fotky nám dělají. Mě však foťák vrátili s tím, že mi došla karta. Jaké překvapení, po vyfocení jednoho milionu fotek. Ale dobře pro mě, od té doby už byl foťák jen a jen v mých rukách.
Při vystupování z autobusu se konečně řidiči ozvali. Opravdu to nebyla čestná výjimka mezi Indy, jen jim bylo v průběhu cesty 20 Rupií málo. Nyní si prostě sprostě řekli o nějaký příspěvek za to, jak se o nás starali. Zdeněk otevřel peněženku a nabízel jim 100 Rupií (cca 40Kč). Jak ale viděli v peněžence bankovku s nominální hodnotou 500 rupií (200Kč) div že Zdeňkovi peněženku nevyrvali a stále ukazovali, že chtějí tuto načervenalou bankovku. Tentokrát jsme jejich sprostému požadavku odolali.
Pak už jsme si prošli místní zoo. Byla to překvapivě příjemná zahrada, s mnoha zvířaty. Navíc to tu smrdělo o trochu méně než ve městě. Měli tu také několik atrakcí. Kromě projížďky na slonu také nabízeli za jednu rupijku, že vás slon chobotem pohladí po hlavě. Také jste si na slona mohli šáhnout a to dokonce zadarmo! – sloní kůže je opravdu zvláštní.
Také jsem kluky přemluvil na procházku botanickou zahradou s motýly, že v motýlkárně jsem ještě nikdy nebyl. Hned u dveří jsme opět získali nechtěného průvodce. Motýlů tu moc vidět nebylo, a když už tu nějaký žluťásek byl, tak jej průvodce zabil. Ukázal nám však v jedné vitríně živé motýlí zámotky, některé byly opravdu zajímavé. Měli například stříbrnou barvou.
Cestou na parkoviště mě zaujala žebrající holčička. Žebrání si vysloveně užívala a brala to jako hru. Furt pobíhala a poskakovala kolem nás a smála se. Abychom se jí zbavili, poslali jsme ji lišácky za Zdeňkem, který se někde opozdil, šel sto metrů za námi a už dával peníze jedné stařence, pravděpodobně babičce. Slečince náhle zajiskřilo v očích a svými poskoky pelášila směrem ke Zdeňkovi.
Poslední zastávkou dnešního dne byl opět chrám. Byl však od ostatních trochu odlišný. Tento chrám je totiž „kolorovaný“. Všechny vyobrazené postavičky a bůžkové měli svou reálnou barvu a díky tomu chrám hýřil všemi barvami. Kýč se v něm zapřít nemohl.
Vzhledem k tomu, že jsme se dnes vrátili relativně brzy, rozhodli jsme se vyzkoušet místní bar u bazénu. Důvodem bylo nejen hezké počasí, ale také jeden takový malý hřích – Hooka, aneb indická vodnice. Udělali nám ji moc dobrou, jen jsem chuť mentolu cítil ještě další dva dny. Na závěr, asi i podpořen omamným kouřem, jsem konečně vyzkoušel místní bazén. Nebylo to špatné, ale jednou to stačilo.Fotoalbum
Friday, December 3, 2010 8:00:00 PM
FotoalbumKrátce. Dnes jsme šli opět do HP kampusu se podívat jak to tam mají hezké. A mají. Na hřišti tam hráli fotbal, basket a volejbal, vše to zvládali v džínách a košilích. Pak jsme se rozhodli jít okolo bloku. Tato procházka se dost natáhla, protože ten blok má snad pět kilometrů. (My šli naštěstí jen dva a půl). Nicméně jsme šli poměrně zajímavým ale smutným prostředím (teď jsem si vzpomněl na samotáře, tam to bylo naopak – „to je smutný“. „Jo, ale právě, proto je to zajímavý“ 
). Byla tu vidět neskutečná bída a boj o přežití všedního dne. A to vše bylo doplněno kontrastem budov bohatých a luxusních společností, které byly jen pár metrů od těchto příbytků. Smutné, ale zajímavé Fotoalbum
Wednesday, December 1, 2010 8:00:00 PM
FotoalbumStejně tak jako pozvali Indové nás, pozvali jsme my je do naší restaurace. Byla středa a měla tu být naše oblíbená hudba. Bohužel interpreti se z nějakých závažných důvodů nedostavili. To naštěstí moc nevadilo. Indové si dali dvě malá piva a byla s nima náramná legrace. Pouštěli nám i jejich oblíbené hity. Na jeden z nich se můžete podívat Fotoalbum
Na přání dodám další
Ne, musim dát hned dvě
Sunday, November 28, 2010 8:00:00 PM
FotoalbumO dnešku nemá smysl se příliš rozepisovat. Jediné co stojí za zmínku je fakt, že jsme po čtyřech týdnech měli hovězí. Bylo to v restauraci Indijoe. Když vrchní slyšel objednávku, provedl ale jakési posvátné pohyby, něco na způsob křižování se.
Celá restaurace se snažila vypadat hodně evropsky. Nad stolem, kde jsme seděli, měli dokonce obal od LPčka, kde byla vyfocená Praha. Když jsme to vrchnímu říkali, vůbec nechápal o čem mluvíme. No není nad to si někam vyvěsit obrázky a nevědět proč. Ale to hovězí za to stálo.
Fotoalbum
Saturday, November 27, 2010 8:00:00 PM
(čti Majsour)Fotoalbum (opět dvě stránky)Po výletu do Beluru jsme se této cesty dost obávali. Nyní to je ale o sto kilometrů blíže a mělo by se celou cestu jet po „dálnici“. Tentokrát jsme měli k dispozici větší hotelové taxi s řidičem, který věděl kam jedem a dokonce bylo schopen doporučit, co bychom měli navštívit.
Dnes jsem bohužel nechal v notebooku svou paměťovou kartu do foťáku, takže mi byl téměř k ničemu (Zdeněk měl v záloze nějakou 16MB kartu na cca 6 fotek). Za to vše může moje večerní zápolení s tímto zvířátkem. Naštěstí se této havěti nebojím a neštítím. Jinak bych se asi moc nevyspal. Předpokládám, ale že mi to tam nalezlo odněkud zvenku a věřím, že se v tomto hotelu tato zvířátka nevyskytují . Zvířátko jsem samozřejmě ze svého pokoje okamžitě vyhnal.
Cesta byla opravdu výrazně lepší než ta do Beluru a my jsme měli odvahu sledovat i okolí silnice. Bylo to tu dost zalesněné, ale lesy byly takové divné – palmové. Také jsme viděli zaparkovaný autobus, z kterého vyběhlo do půle těla vysvlečených Indů a začali se pomalovávat různými barvičkami, jako by se chystali na nějaký boj. Dle lidí, které jsme později potkávali v chrámech, předpokládám, že i tito lidé měli namířeno na nějaké posvátné místo.
První místo byl Ranganatha Swamy Temple. Jedná se o chrám z roku cca 800-900 našeho letopočtu a patří k nejstarším v širokém, dalekém okolí. Zdi ještě nemá tak zdobené jako jeho mladší bratříčci, ale vstupní brána je zcela stejná jako u těch ostatních. Obvykle se jen liší výškou a tím i počtem pater.
Zábrany a provazy nás navedli do vnitra chrámu. Opět jsme obcházeli jakoby křížovou cestu, a u každé sošky, které zde byly docela veliké, stál mnich a dával „požehnání“. Někteří dávali čichnout kouře ohně, jiní zase dávali vodu, ovoce či koření.
Když jsme se venku obouvali, zjistili jsme jací jsou někteří Indové vykukové. Opatrovatelé bot po nás chtěli nějaký bonus za jejich službu. Od taxíkáře z minulého týdne víme, že mají chtít zhruba tři rupie. Po mě chtěli 10 rupií, po Alešovi 20 a Zdeněk už platil 50 rupií. Bohužel neměl drobné a dal jim stovku na kterou už mu nechtěli vrátit. Po důraznějších urgencích však vytáhl z dlaně ušmudlanou padesátku i když se tvářil dost nepřívětivě. Pak už jsme byli k taxíku doprovázeni místními prodejci dle nich krásného zboží, které u taxíku už stojí klidně i pětinu původní ceny.
Další zastávkou bylo Tipusovo letní sídlo Dariya Daulat Bagh. Úžasná dřevěná stavba, která je celá pomalovaná různými rodinnými a historickými výjevy. Kolem sídla je rozsáhlý udržovaný park.
Zajímavým místem, kam jsme nás řidič zavezl byl soutok řek. Pro Indi to je evidentně posvátné místo a chodí sem provádět obřadní koupele a i další obřady. My jsme se vody neodvážili ani dotknout, když jsme viděli jak to vypadá v okolí.
Bylo nám toho dnes naplánováno poměrně hodně a tak jsme hned jeli na Chamundi hills. Z koupců je moc hezký výhled na celé Mysore a na vrcholu je opět nějaký chrám, ale už jsme nějací uchrámovaní a nebaví nás se furt zouvat a tak jsme se na něj podívali jen zvenku. Vstupní bránu má ale opravdu obrovskou. Zde jsme také viděli, že i tyto chrámy opracovává zub času a sem tam se něco rozpadne.
Nu a nyní jsme se konečně dostali k hlavnímu bodu dne. Mysore Palác. Tento palác vlastní stejný člověk jako ten v Bangalore, jenže tenhle je mnohem mnohem větší. Co k tomu napsat, snad jen, že obejít zahradu se dá zhruba za půl hodiny, ale musíte jít trochu svižněji.
Uvnitř celého paláce se chodí naboso a nesmí se tam fotit. Zda nemáte foťák kontrolují těsně před vstupem do budovy, kdy už nemáte boty a chtějí vás poslat přes celou zahradu zpět k úschovně. Policista vás však včas zadrží a nebojí se říci si o úplatek.
Budovou procházíte spíše s davem, lidí je tu hodně a zastavit se znamená zastavit dalších sto lidí, kteří jdou za vámi. Přesto si stíhám všímat důležitých a zajímavých míst jako je třeba společenská místnost která má čtvercový tvar, je velká jako čtyři rodinné domky a opravdu výrazně vyzdobená. Je to reprezentativní místnost a je to poznat. Také mě zaujalo takové hlediště pro stovky osob s výhledem na bránu hlavní část zahrady. Toto hlediště je přímo součástí paláce stejně jako je součástí obývací pokoj či ložnice.
Na závěr jsme shlédli jeden křesťanský kostel. Vypadá úplně stejně jako ty v Evropě a tak nemělo smysl se zde příliš zdržovat a vyrazili jsme do hotelu. Řidič jel na dvouproudé a téměř prázdné silnici zvláštně pomalu, ale neměli jsme odvahu jej požádat, aby jel rychleji. Tyhle řidiče moc nechápu, mají totiž něco jako přepínač na šněk nebo hovado a tak byl šnek trochu příjemnější. Nicméně se nám zdálo, že řidič dělal maximum pro to, abychom přijeli po desáté večer. Nevím zda má za to nějaký příplatek, ale bylo to dost markantní. Celou cestu jsme mu říkali, že chceme jet jen po okruhu a že poplatky zaplatíme. Namísto toho nás zavezl do centra Bangalore, že je to prý lepší cesta. Bohužel jsme se tam na hodinu zasekli v zácpě.
Jakmile však uhodila desátá přepínač se přesunul do polohy hovado. Najednou jsme jeli 120, přejížděli z pruhu do pruhu a ostatním řidičům jsme jasně dávali najevo, že strašně pospícháme. Toto chování nás dost namíchlo, protože tou dobou jsme již mohli být minimálně půl hodiny doma. Ale jinak to byl velmi přijemný den.
Fotoalbum (opět dvě stránky)
Friday, November 26, 2010 8:00:00 PM
FotoalbumAč se to snažil ututlat, byl organizátory školení odhalen. Každý oslavenec, totiž dostane k odpolední kávě celý dort. A tak i Zdeněk byl donucen předstoupit před ostatní a splnit místní Indické zvyklosti.
Nejedná se naštěstí o nic složitého. Oslavenec nakrojí první kousek dortu a nechá se jím „nakrmit“ někým blízkým – někým koho si váží. Tato vážená osoba vezme kousek dortu do ruky a dá oslavenci kousnout a zbytek mu trošku rozmaže kolem pusy . Pak už se dort nakrájí a všichni zúčastnění jej sní.
Odpoledne jsme měli HP schůzku s Indickými kolegy a konečně jsme se podívali i do tohoto areálu. Rajpal (omlouvám se, ale nevim jak se to píše) nás pak pozval na večeři k nim do hotelu. Jméno hotelu je Lemon Tree a hned při vchodu vás skoro omráčí umělá cintronová vůně. Jídlo tu mají ale velmi podobné jako u nás v hotelu, lišilo se jen v drobných detailech, ale i ty už nyní oceňujeme.
Vůně kari je mi odporná už od třetího dne, kdy jsem zjistil že v pestrém večerním bufetu se vyskytují stále stejná jídla – žlutá, červená a semtam i oranžová pokud curry a chilli smíchali dohromady. Většinou se jako maso nabízí jen kuřata, která jsou nasekaná na kostičky – i s kostmi. Naštěstí alespoň vyndávají vnitřnosti. Jídlo obvykle pálí tak, že ani nepoznáte zda jíte maso či zeleninu a tak vcelku obstojně zvládám převážně vegetariánskou. Je to ale poznat na mé váze, kdy jsem za první týden shodil tři kila - dnes už to mam zpět .
Po krátké debatě nad sklenicí piva jsme se již sami odebrali na náš hotel, kde jsme Zdeňka opět práskli, že má narozeniny. Personál mu během chviličky také připravil malý narozeninový dort se svíčkou a doknoce i jmenným přáním. To jsme opravdu nečekali. Narozky to dneska byly trochu netradiční, ale velmi příjemné, a tak to má asi být.Fotoalbum
Wednesday, November 24, 2010 8:00:00 PM
FotoalbumKdyž jsem dneska večer přišli na večeři, mohli se číšníci přetrhnout. Měli jsme rezervovaný stůl aniž bychom o to někdy někoho žádali. Každou středu v hotelu vystupuje živá kapela zpívající evropské hity. Tato kapela je příjemným zpestřením týdne a obzvláště Zdeňka okouzlila tak, že nám personál restaurace vybral prominentní stůl.
Zdenda si navíc na dnešek připravil několik písní a měl zájem si s kapelou zazpívat. Ta nic nenamítala, ba naopak jej podpořila. A tak byl Zdeněk co nevidět hvězdou večera. Musím říci, že fakt dobře zpívá, čehož si všiml jak personál, tak i hosté a po každé „Zdendovo“ písni se ozval bouřlivý potlesk. Ještě druhý den, za ním přišel osobně výše postavený manager a pochválil jej za pěkný předvedený výkon.
Fotoalbum
Sunday, November 21, 2010 8:00:00 PM
Fotoalbum Víte že, každá fotka obsahuje krátký komentář?I tato neděle má být odpočinkovou a proto jsme vstávali až se probudíme a plán na tento den uděláme potom. Shodli jsme se, že sjedeme do Bangalore se podívat na Shiva Temple (Shivův chrám) a pak si sedneme v botanické zahradě na lavičku a budeme se kochat krásami zeleně. Bohužel jsme na té lavičce seděli dohromady asi tři minuty.
Shiva Temple
Už před chrámem byla nehorázná fronta lidí. Neděle asi není vhodný čas na navštěvování těchto chrámů. Naštěstí tu mají VIP vstupenky, kterou bez dlouhého otálení kupujeme a předbíháme celou frontu. Vstupujeme do jakési jeskyně vyrobené ze sádry a připadám si jako v nějakém pouťovém strašidelném domě. Celou jeskyní stojí fronta a proto jí procházíme velmi pomalu. Přecházíme přes jakési napodobeniny skutečných míst, které pro věřící mají zcela jistě velký význam. Přirovnali jsme to ke křížové cestě.
Pak jsme šli ještě jeskyní, kde byl popsán život Shivy ve stejně laciném pouťovém stylu. Pak už jsme se objevili před samotnou sochou. Zde už konečně dav povolil. Po krátkém okouknutí jsme však areál opouštěli s podobnými pocity nehorázné komerce. Když jsme platili vstupné, tak se zdálo, že máme mít vstup úplně na všechno, ale každou chvilku jsme někde ještě něco museli doplatit, že to v ceně nemáme. Na některých lístcích bylo napsáno, že to půjde na charitu, tak snad to tak i je, ale taktika skrytých poplatků je mi opravdu odporná.
Celý chrám je hned za nákupním střediskem, takže bych se to viděl tak, že to postavil jeden investor s vidinou, že si lidé přitom zajdou hned i nakoupit. Divím se věřícím, že na takové místo chodí, protože mi to na vzdávání díků bohu přišlo nedůstojné.
Botanická zahrada
Po prohlídce jsme chtěli vidět jak tu vypadá opravdové nákupní středisko a tak jsme se tam zastavili. Konečně to chvilku vypadalo jako v Evropě, zdržovat jsme se tu nechtěli a přesunuli jsme se do botanické zahrady.
Jedná o poměrně rozlehlý park příjemně upravený zcela ideální k odpočinku. Je tu velké množství různých cestiček a jednotlivých sekcí jako bonsaje, růžová zahrada, ostříhané stromky apod. Přívětivosti místa jsou si vědomi i Indové a někteří sem asi chodí trávit odpoledne pravidelně.
V rychlosti jsme park prošli až na druhý konec, kde jsme si sedli na lavičku na zmíněné tři minuty. To už ale bylo pět odpoledne a protože jsme se chtěli ve městě ještě najíst v naší oblíbené Italské restauraci, bylo načase zahradu opustit abychom se na hotel vrátili v nějakou rozumnou hodinu.Fotoalbum
My Opera
