Dnešní závod byl téměř opakem včerejšího. Startovali jsme mezi prvními, každou chvilku jsme bloudili a nemohli najít správnou cestu a spíše ostatní ukazovali cestu nám, než my jim. Do cíle jsme přijeli dokonce včas. Nakonec jsme skončili na pěkném dvacátém místě kousek před Kačkou s Honzou a o fous hůře než Janina s Martinem.
FotoalbumV orientačních závodech se nestartuje najednou, ale intervalově, tentokrát to bylo po dvou minutách. S Klárou jsme startovali až téměř poslední a tak zatímco již ostatní při raním povídání o závodě byli oblečeni do závodních kompletů a již se rozcvičovali na závod, my jsme stále ještě neměli ani pořádně připravené sportovní náčiní.
Start tohoto závodu vypadá také zajímavě. Dostanete totiž povel ke startu, a pěkně zvostra dupnete do pedálů. Pak ale musíte zase rychle zastavit. Dostanete totiž bodové ohodnocení jednotlivých kontrol. Až nyní se začíná vymýšlet trasa, kudy pojedete. Čas, který se zde ztratí, se může i několika násobně vrátit.
My jsme však měli trasu naplánovanou již dopředu a jen jsme zkontrolovali, zda to není extra nevýhodné. Naším cílem také bylo jet co nejvíce mimo silnice, i když to pak bylo trochu delší.
Časem jsme dojeli další skupiny a nebo ony dojely nás. V takovém případě je velmi těžké nějakou dvojici setřást, obzvláště pokud mají trasu naplánovanou stejně. Kontrolování správné cesty zdržuje a tak rychlejší dvojice vlastně ukazuje cestu ostatním.
To se dost projevilo u jedné kontroly, kde jsme již úplně nevěděli, zda jedeme správně, ale pak jsme zahlédli jeden cyklistický pár a tak jsme se vydali stejným směrem. Na této kontrole nás dojela Janina s Martinem, kteří sice startovali o chvilku před námi, ale na chvilku sešli ze správné cesty. Přesněji si spletli kopec a na vrchol se snažili dostat i přesto, že tam žádná cesta nevedla.
Od této chvíle jsme jeli s Janinou a Martinem pěknou řádku kilometrů. Chvíli ukazovali cestu oni nám, chvíli zase my jim. Na jedné kontrole jsme dokonce síly raději spojili. Takle to šlo až do chvíle než jsme si dali svačinu.
I přes potíže na jedné kontrole, která měla být na mítince a my hledali na jiné, jsme měli závod skvěle rozjetý. Pak však těsně před cílem přišla katastrofa. Slepě jsme se drželi turistické značky, která nás měla dovést až do cíle. Její trasa však úplně nesouhlasila s tím, co jsme měli v mapě. Zdálo se nám, že už jedeme nějak moc dlouhou, ale stále jsme jeli. Nakonec zelená zmizela úplně a asi po 20 minutách jsme se objevili v nějaké vesnici, která svým vzhledem tu cílovou rozhodně nepřipomínala. Běhali jsme po vesnici sem a tam a hledali někoho, kdo by nám mohl pomoci. Také nás zachvátil hysterický smích, protože jsme absolutně netušili, kde jsme a v cíli jsme měli být do 15 minut. Situaci nezlepšil ani chlapík, který nám vyjasnil základní otázku naší pozice v mapě a poradil nám, abychom jeli po silnici, což bylo dobrých 15 kilometrů do cíle.
My jsme však nedali na jeho slova, otočili jsme se a jeli jsme stejnou cestou zpět. Také jsme zkusili využít mého instinktu. Cesta se však stále zužovala, až téměř zmizela. Jediné co mě uklidňovalo, byly dvě čerstvé cyklistické stopy před námi.
Do cíle jsme dojeli s 11 minutovým zpožděním, za což nás čekala pěkně nepříjemná penalizace. Také jsme bohužel nestihli objet bonusové kontroly u cíle, jako je šlapací kolo a střílení. Tato zajížďka nás stála pěkný balík bodů a také hodně sil. Já jsem v cíli padl v křečích z kola a další dvě hodiny jsem pokojně spal v posteli. Fotoalbum
Nechal jsem se sestrou uvrtat do orientačního závodu na kolech dvojic. Je to obdoba orientačního běhu, jen se jezdí na kole a většinu času to vede po cestách. Také se tu musí projet kontrolními body a ten, kdo jich nakonec nasbírá nejvíce, tak vyhraje. Závod se jel na dvě etapy, takže pokažený závod první den, ještě neznamenal úplně prohru.
Hned večer když jsem vyzvedával Kláru, jsem zjistil, že ty super Thule nosiče nepasují na moji zahrádku a tak, jsme vše museli naskládat dovnitř do Felície. S trochou snahy se to povedlo, ale moc místa navíc tam rozhodně nebylo.
Místo účasti, tábor Vrbno, jsme našli bez jediného problému, což bylo dobrou známkou orientačního smyslu a připravenosti na další den. Ostatní s hledáním také neměli žádný problém, jen přijeli později. Mezi nimi byl i Honza s Kačkou a Martin s Janinou. Martin dnes udělal státnice a tak dorazil již v rozvernější náladě.
Dnešní závod byl téměř opakem včerejšího. Startovali jsme mezi prvními, každou chvilku jsme bloudili a nemohli najít správnou cestu a spíše ostatní ukazovali cestu nám, než my jim. Do cíle jsme přijeli dokonce včas. Nakonec jsme skončili na pěkném dvacátém místě kousek před Kačkou s Honzou a o fous hůře než Janina s Martinem.
FotoalbumV orientačních závodech se nestartuje najednou, ale intervalově, tentokrát to bylo po dvou minutách. S Klárou jsme startovali až téměř poslední a tak zatímco již ostatní při raním povídání o závodě byli oblečeni do závodních kompletů a již se rozcvičovali na závod, my jsme stále ještě neměli ani pořádně připravené sportovní náčiní.
Časem jsme dojeli další skupiny a nebo ony dojely nás. V takovém případě je velmi těžké nějakou dvojici setřást, obzvláště pokud mají trasu naplánovanou stejně. Kontrolování správné cesty zdržuje a tak rychlejší dvojice vlastně ukazuje cestu ostatním.
Od této chvíle jsme jeli s Janinou a Martinem pěknou řádku kilometrů. Chvíli ukazovali cestu oni nám, chvíli zase my jim. Na jedné kontrole jsme dokonce síly raději spojili. Takle to šlo až do chvíle než jsme si dali svačinu.
kde jsme a v cíli jsme měli být do 15 minut. Situaci nezlepšil ani chlapík, který nám vyjasnil základní otázku naší pozice v mapě a poradil nám, abychom jeli po silnici, což bylo dobrých 15 kilometrů do cíle.
Nechal jsem se sestrou uvrtat do orientačního závodu na kolech dvojic. Je to obdoba orientačního běhu, jen se jezdí na kole a většinu času to vede po cestách. Také se tu musí projet kontrolními body a ten, kdo jich nakonec nasbírá nejvíce, tak vyhraje. Závod se jel na dvě etapy, takže pokažený závod první den, ještě neznamenal úplně prohru.
November 2009January 2010
WIDGETIZE