Zuzanka bloguje...občas

Pratele, kamaradi,
tak uz jsme tu videli vsechno! Nasi cestu kolem Noveho Zelandu za 60 dni (praci do toho samozrejme nepocitam) jsme zakoncili prohlidkou obrich kauri stromu a mesta Hamilton (no, na prvni pokus jsme toho kvuli desti moc nevideli, ale Danuska si aspon projela mistni zavodni okruh, na druhy pokus jsme si prohledli mistni zahrady, bohuzel take v desti).
No a protoze to tady uz vsechno zname, tak se muzeme venovat nasim konickum. A cim jinym zacit nez orientakem! Minuly tyden jsem na netu nasla, ze se pobliz Hamiltonu tento vikend konaji tridenni, ctyretapove zavody - QUEENS BIRTHDAY WEEKEND ORIENTEERING EVENT. Zkusila jsem napsat poradatelum, zda bychom se jeste mohli prihlasit a oni mi odepsali, ze v teto fazi uz to bohuzel nejde, ale kazdopadne to muzeme zkusit primo na shromazdisti, ze se pry misto urcite najde. Tak jsme to teda zkusili. Rozhodli jsme se vypustit sobotni middle a nocni (a jeste ze tak, pac bylo nemilo, nevlidno, destivo) a prijeli jsme az na nedelni klasiku. Misto se pro nas naslo a dokonce jsme platili o dva dolary mene nez v radnem terminu prihlasek.
A jak teda vypadaji novozelandske zavody?
Rozhodne jsou mensi, takovy polovicni vychodak - cca 300 lidi. Z toho vyplyva, ze shromazdiste nezabere prilis mista (btw. zachodky jsou kapitola sama pro sebe, takove stanove toitoiky s dirou do zeme - kouknete na fotky). Beha se tu taky s SI, ale nase buzoly tu nefunguji (holt jsme bliz jiznimu polu ). Ale predevsim, prakticky se tu nebeha po lese, protoze lesu tu moc neni (jedna pani na startu nam povidala, ze v Hawke's Bay snad maji dve mapy s lesem ). Za to tu je spousta pastvin, takze mapa zari jasne zlutou a clovek beha mezi kravami (lejna se dooost smekaji, kor kdyz nemate hreby...) a neustale preleza ploty a ostnace (nastesti elektrinu z nich vypnuli). Ale jinak je tu teren plny vyzev - hodne kopecku a udolicek, spousta skalek a balvanu. KRASA! S Danou (Zuzka nam delala kouce) jsme bezely W21AS a Zemlak M21AS. Osobne mi 4,5km s prevysenim 190m stacilo, taky jsem si tam pobyla 52 minut (Dana 60' a Jenda na 6,8km peknych 74'). Na vysledky se nas ale neptejte, protoze jsme ujizdeli pred destem. Snad se brzy objevi na strance zavodu. Ted uz se jenom rozhodujeme, zda zitra pobezime dalsi zavod (middle s hromadnym startem) nebo ne.

PS: Zajimalo by me, kolik lidi v CR ma v autovybave startovaci kabely. Tady snad vsichni a my toho hooodne vyuzivame. Ale treba se ty svetla uz brzo naucime zhasinat.

Po dvou dnech strávených v Aucklandu jsme opět na cestách. Nicméně v největším NZ městě jsme toho dost stihli (teda aspoň já) - vyfotit se s maorským válečníkem v muzeu, dozvědět se něco o 1. a 2. světové válce z pohledu NZ tamtéž, pokochat se výhledy (a jedním skokanem) ze Sky Tower, strávit hodinku v Maritime Muzeu, obrazit spoustu obchodů se suvenýry, navštívit kino (dost mě lákalo jít znovu na Star Trek, tentokrát v 3D, nakonec ale dostali přednost Andělé a démoni), zúčastnit se maorské demonstrace proti supercity (což je návrh na zrušení městských okrsků, místo toho by byla jedna velká městská rada) a obrazit několik personálních agentur, abychom zjistili, že s prací v Aucklandu to je špatné. Takže nakonec skončíme u prostříhávání vína v Hastings. Špatná zpráva pro milovníky NZ vína - příští rok bude špatný! Každopádně s prací začínáme až druhý týden v červnu, takže teď přemýšlíme, co s tím jedním týdnem, až projedeme Northland. Možná lyžování v Tongariru. Nebo nějaký orienťák.

Jakmile jsme opustili Auckland, začalo pršet, takže Northland zatím spíše jenom obdivujeme z auta (když je teda zrovna něco vidět). Takhle jsme už zvládli jeskyně Waipu Caves, Whangarei s vodopády a Kawakawa se záchodky pana Stovoda. Teď čekáme v Paihia, zda se počasí umoudří, abychom si uděali plavbu po Bay of Island, a pak podél Ninety Mile Beach na úplný sever Cape Reinga.

PS pro Žemlovy fanynky: Jenda asi nebude mít štěstí v lásce, neb v Aucklandu navštívil kasíno a vyhrál v ruletě 30$, pěkná suma na oslavu tohoto vítězství pro jednoho.

Opustili jsme Rotoruu, kde se nám všem tolik líbilo (i muzeum tam mají vypečené, takové interaktivní). A jelikož je Rotorua coby kamenem dohodil od Taurangy, zamířili jsme tam. Cestou jsme ještě udělali zastávku na atrakci jménem Kiwi 360°. A co vám budu povídat, bylo to jako bychom udělali exkurzi po sadu v Ettricku, akorát místo jablek byly kiwi. Ale ne, bylo to moc zajímavé. Pan průvodce nás povozil kiwivláčkem po kiwisadu, podívali jsme se do kiwibalírny (což mě osobně přesvědčilo, že tohle bych příští dva měsíce dělat nechtěla) a ochutnali jsme kiwivíno a kiwikořalku (moooc dobré ).

Hned u Taurangy je přímořské městečko Mount Maunganui, takže naším prvním cílem bylo dobýt vrchol stejnojmenného kopce, odkud jsou skvělé výhledy na okolní krajinu. Povedlo se a ještě jsme přitom potkali český pár, se kterým se střetáváme už od Queenstownu. Holt, svět je malý (a Zéland obzvlášť) a o náhody v něm není nouze (a o Čechy už vůbec ne)! Do Taurangy jsme dojeli až pozdě odpoledne, takže jsme udělali jen krátkou prohlídku, během které jsme se se Žemlou stihli seznámit s místní omladinou oslavující zkoušky. Umím nové sprosté slovo anglicky. Pak už jsme zamířili směr Coromandel, kde jsme chtěli kempovat. Jedna velká nevýhoda toho být tu v zimě (kromě toho, že noci jsou tu chladné) je, že se brzo stmívá. A hledat často velmi zastrčené kempy po tmě je dost náročné. Jako v tomto případě. Další nevýhodou brzkého stmívání je, že když už zakempujete, tak zhruba tak od šesti nemáte co dělat. Variantou je jít spát nebo si při slabém osvětlení v autě (popř. čelovky ve stanu) číst. Tentokrát vyhrálo auto a spát se šlo až cca v děvet.
Aktivity v Rotorua a blízkém okolí nás evidentně všechny vyčerpali, takže dnes jsme vstávali až v jedenáct. Po obědosnídani jsme byli připraveni k odjezdu, ale tentokrát náz zradila Lucie. Noční svícení ji očividně neudělalo dobře a ona odmítla nastartovat. No, paní v kempu sice startovací kabely měla, ale momentálně byly někde na výletě s jejím manželem, takže jsme buď mohli tři hodiny počkat nebo zaplatit $65 za odtahovku nebo tak něco. Vyhrálo čekání a mě osobně to vůbec nebylo proti srsti, neboť se o mě pokouší nějaký bacil (snad to není žádné prase), a tak mi vyvalování se ve spacáku na sluníčku vůbec nevadilo. A ani ostatní neprotestovali a přidali se ke mě nebo se šli podívat na blízké vodopády. Paní nám ale nakonec auto nastartovala a my jsme mohli popojet dál. Každopádně nicnedělání dnešního dne nás vyčerpalo natolik, že asi všichni půjdeme spát velmi brzy, abychom byli čerství na výlety po Coromandelu, které nás čekají v následujících dnech. A pak už hurá do Aucklandu.

Ahoj!
Jak dlouho jsem se to uz neozval? Rekl bych ze je to docela davno, tak neco sepisu.
Pokud nekdo nahodou nesleduje blog, mohl by si myslet, ze se jeste dru s jablickama v sadu. To uz ale asi tri tydny neplati, cely kveten zase cestujeme! Nekteri lide, a mozna i mista v Ettricku a okoli, mi opravdu prirostly k srdci, ale podarilo se mi zamacknout slzu a ujet. Trochu nas zdrzela Lucinka, jiz se snad v te dire zalibilo, tak mela drobny problem pri skladani STK, ale porouchanou soucastku do podvozku se podarilo sehnat, zaplatili jsme zase hromadu penez, ale muzeme pokracovat dale. Jo a jablka si ze sadu vezeme jeste ted, diky Marku!
Nekolik dni jsme jeste stravili na Jiznim ostrove, nejsilnejsim zazitkem je asi seakayaking. Vyhlaseny Abel Tasman National Park jsme si prohledli ze dvou ruznych perspektiv-z dvojkajaku jsme si uzili trochu toho morskeho dobrodruzstvi, blizkost tulenu, nadherne plaze, opustene ostruvky a tak podobne. Dobrodruzne by to jiste bylo mnohem vic, kdyby more nebylo ten den tak privetive a my tak zkuseni ze slovutne Pardubicke kayakarske skoly:) Teda predevsim Dana, samozrejme. Prespali jsme na chate a zpatky sli pesky, dokonce i na koupel v mori doslo, i kdyz leto uz je davno pryc. Aspon jsme meli celou plaz jen pro sebe.
V Motuece jsme konecne pokecali s dvojici Daninych kamaradu, Cechu, kteri taky trhali jablka, ale v jednom z velkosadu. Nelson se mi zase zapsal do pameti tim, ze jsem se v ramci vecerni prohlidky mesta diky poradne davce drzosti vetrel na vetsinu koncertu The Pink Floyd Experience, normalne pekne draheho.
Po trajektorii na Severni ostrov jsme si poradne prohlidli hlavni mesto Wellington - exkurzi do budov Parlamentu, nadherne botanicke zahrady, lanovku a la Petrin, ktera je na kazdem pohledu, zasli jsme i do kina na StarTrek... Po meste jezdi trolejbusy, cimz si Wellington ziskal dalsi me sympatie, jedinym problemem je najit misto k parkovani. Taky jsme si prohlidli filmarske studio Weta Cave, ktere se znacne podilelo na Panovi prstenu a mnoha dalsich velkofilmech. Domov nam pak poskytla babicka Zdrahal, dokonce na dve noci, jelikoz diky jeji srdecnosti (a vybornemu vepro-knedlo-zelu:)) jsem se opravdu citil jako doma.
Naladu mi po odjezdu z Wellingtonu zkazila mistni policie, ktera vubec nebrala ohledy na nefungujici tachometr nasi kary a za 116 km/h (povolena je stovka) mi naparila pokutu jak krava. A to jsem urcite mnohdy jezdil i rychleji...ale samozrejme vzdy bezpecne, i ted to byla rovna a prazdna silnice. Tak uz si vsichni davame bacha, i kdyz 120 dolaru (napr. jeden den na jablonich:) jsem musel zaplatit ja, co nadelam...
Hlavni odlisnosti Severniho ostrova jsou caste znamky vulkanicke a geotermalni aktivity, pripominka polohy ostrova na stretu dvou litosferickych desek. Zemetreseni nas jeste nepotkalo, ale uz jsme se prochazeli (zasnezenym pralesem!) po uboci sopky, videli vulkanicka jezera, bublajici blato, gejziry, paru vychazejici z der v zemi, nebo treba mineralni horka a barevna jezirka. Mestecko Rotorua, kde pisu tyto radky, je hlavnim mestem vseho tohohle bublani, a nedaleko odsud jsme se i koupali v jedne teple ricce, uprostred nerusene prirody, parada. Mimochodem, geotermalni aktivitu poznate uz na dalku po cuchu, smrdi jako kopa pukavcu. No, bylo by toho jeste mnoho na psani, kazdy den je plnej neuveritelnosti a prvotridnich zazitku, uzivam si to a nemuzu se dockat dalsich!!
Timhle stylem dorazime koncem kvetna do Aucklandu, kde se chceme poptat po moznostech brigad na cerven a cervenec. Pokud tam na nas nebudou cekat s otevrenou naruci a nabidkami vydelku na dalsi cestovani, projedem si zbytek severu a mame rozjednane prostrihavani vina v Hastings. Tam jsme se zastavili, mestecko to neni uplne male a poloha nabizi dost moznosti na vylety, tady na severu neni ani moc zima, tak bysme ty dva mesice mohli zvladnout.
A jak to je s mym navratem do vlasti? Ten by mel prijit koncem srpna. Zhruba tri tydny v srpnu chci stravit cestovanim po Australii (Sydney, Cairns+velky barierovy utes, Brisbane) a par dni taky v TaiPei, kdyz uz tam mam mezipristani. Takze pokud jste nekdo byl v techto destinacich, muzete mi poslat cestovatelska moudra a rady, budu moc vdecny!! A za nejake ty 3 mesice me mate zpatky, takze si uzivejte dokud jsem na cestach, protoze dny a tydny po mem navratu nebudou pro nikoho z mych kamaradu snadne!!
Tak drzte palce, at nam to vyjde s praci, prodejem auta i dalsim cestovanim, a mejte se prenadherne!
Honzik

Toto rčení se říká o Mt. Egmont, ale myslím, že by se dalo použít i o Tongariro National Parku v tomto ročním období. Ani jednu ze sopek jsme neviděli a pršelo...
Že nepůjdeme plánovaný trek Tongariro Crossing, jsme už nějakou dobu věděli (na informacích nám řekli, že už bychom potřebovali mačky a cepín a ty jsme z Čech skutečně netahali, ne že bych je teda v ČR vůbec měla), ale pořád jsme tak nějak doufali, že bude aspoň něco vidět. Zas tak strašný to nebylo, něco jsme viděli (třeba lávová pole a kameny, vodopády a kráter s jezerem) a na 4-hodinovém treku pršelo jen hodinu, ale mohlo být i lépe... Každopádně hezkou tečkou za tímto dnem bylo vycachtání se v hot pool (bazének s horkou minerální vodou, která smrděla po síře), v případě Jendy s Danuš užívání si na tobogánu.
No a protože měníme pobřeží jako ponožky (tj. jednou za 2-3 dny ), už jsme zase na východě - v centru Art Deca architektury Napieru (moooc se mi tu líbí a to ještě za chvíli vyrážíme na noční prohlídku zdejších pohostinství ). Cestou jsme to vzali přes Taupo, které mě tedy dosti zklamalo (nic tam - ani v muzeu - není a výhledy na sopky přes jezero nám počasí opět neumožnilo). Jediným zpestřením byla zastávka v nedalekých Craters of the Moon, což je oblast, kde je spousta děr v zemi, z kterých se valí pára, občas taky nějaký kráter a jezírko s vařícím se bahnem. Hooodně zajímavé.
Asi se zas na nějakou dobu odmlčím, protože nás čeká okružní jízda po východním pobřeží a na net se dostaneme až asi v Rotorua, tož tak.